Spali jsme jak mrtvoly, jelikož jsme předchozí den nachodili kolem 15 kilometrů. Dali jsme si snídani, která je na tomhle ubytku super, hlavně poskytuje neomezené množství čerstvé marakuji, na které jsme oba “závislí”.
Máme před sebou poslední dva dny, které strávíme v Hanoji a Vietnamu celkově. Běžně se snažíme využít čas na max a poznávat, poznávat. Tyhle dva dny ale pojmeme trochu pomalejším tempem a vychutnáme si konec krásné dovolené bloumáním po Hanoji, posedáváním po kavárnách, abychom si užili naše oblíbené vaječné kafe, kokosovou kávu, čerstvé ovocné džusy, čerstvé kokosy, vietnamské jídlo plné zeleniny a bylin a rovněž si užili to, co je na Hanoji neskutečné, a to je atmosféra života tohoto města.
Vydali jsme se na kávu, kde jsme si sedli na terásku přímo na jedné menší křižovatce a pozorovali zběsilý, ale současně poklidný život, do kterého zrovna trochu poprchávalo. Je až neuvěřitelné, že při místním provozu, kde jsou jeho součástí auta, motorky, cyklisti, chodci, lidé nosící všelijaké ovoce a zeleniny či tlačící obrovské vozíky plné všeho, co nás napadá, se zde nedějí žádné nehody. Za 21 dní jsme viděli tři podklouznutí motorky, ale jinak nic. Jeli jsme v desítkách taxíků a autobusů a nikdo se nikdy nerozčiluje, nenadává. Život tu plyne neskutečně poklidně, lidi jsou k sobě ohleduplní a vnímaví. Na ulici se spolu pobaví i úplně cizí lidé, pomohou si navzájem, jí spolu cizí lidé u stolu, zpívají celé dny karaoke, hodně kouří, dají si rádi pivo a samozřejmě hlavně zelený čaj.
Sledovali jsme provoz asi hodinu a neustále nás nepřestává překvapovat. Pak jsme se šli podívat na místní denní market a začali jsme nakupovat první dárečky domů včetně nového kufru, abychom to měli jak odvézt, ale současně velký kurf jsme neměli a tady vyšel na 700 Kč po chvíli smlouvání. Po první várce nákupů jsme dostali hlad, tak jsme šli na oběd do bistra, které nám doporučil barman z baru, kde jsme byli předchozí večer. Byli jsme neskutečně mile překvapeni. Chtěli jsme po něm, aby nám doporučil nějaké místo, kde mají nejlepší Bun Cha. Když jsme tam přišli, tak jsme zjistili, že je to opět restaurace z Michelin guide, takže už bylo jasné, že jídlo bude dokonalé. Bylo. Za 70 Kč jsme si dali každý svou porci Bun Cha a k tomu jedno pivo za 20 Kč. Dokonalé to bylo.
V plánu jsme měli ještě pár pamětihodností, jako Chrám literatury, kam jsme šli asi 40 minut, po cestě si dali kávu, sledovali život a užívali si pohodu. Když jsme dorazili k chrámu, opět byli všude mladí vietnamci, kteří se šňořili, malovali, převlékali a neustále se dokola fotili. Je to jedna z tradic jejich kultury, která se váže k oslavám TET. Je to podivná tradice, pro nás úsměvná, ale je zajímavé se na to dívat, jak jsou krásně upravení, jak to prožívají. Fotografie nejsou nikdy bez květin v náručí, takže se vždy u těchto místo prodává mnoho živých i umělých květin, takže to v okolí krásně voní.
Když se setmělo, šli jsme se najíst a při tom narazili na známou “beer street”, kde to neskutečně žilo, asi i tím, že byl pátek. Naháněli nás v úzké uličce ze všech barů, nabízeli drinky zdarma, všude byla shisha a z každého baru a restaurace řvala úplně jiná hudba. Dělali jsme si legraci, že je divné, že tady mezi stoly nejezdí motorky, že je to na Vientnam divné – bylo, hned za chvíli se nějaká snažila uličkou širokou sotva na dva lidi vedle sebe prorvat. Podařilo se a ještě mu místní pomáhali.
Dali jsme si burger a hranolkama, shishu a míchané drinky, u kterých měla být akce 1+1 zdarma, která při placení najednou neplatila, protože prý happy hours už skončily. V tu chvíli nám to nedošlo, měli jsme se hádat, ale co už.
Mezi stoly průběžně procházeli prodejci všeho možného – cigarety, sponky do vlasů, žvýkačky, nakrájené ovoce. Nejpodivnější bylo, když se jednalo o malé děti, kteří nabízeli zejména ozdoby do vlasů a žvýkačky. Přišlo mi, že jsem zahlédla jednu holčičku, co měla v košíku s věcmi na prodej kočku. Luky myslel, že je to plyšák, ale ne. Byla to opravdu malá birma. Hned si jí nějaký naháněč začal mazlit, což jsem chtěla samozřejmě, jako správný milovník koček také. Ve Vietnamu není nic divného, když na ulici člověk potká někoho s kočkou na vodítku, potkali jsme jich tu hodně. Tohle ale bylo jiné. Když jsem ji dostala do ruky, zjistila jsem, že je úplně sjetá. Nechci soudit cizí kulturu, ale teda pro někoho, kdo miluje zvířata a kočky především, není moc pěkné zjištění, že zde prodejci nosí roztomilé kočky pod vlivem prášků, aby se jim podařilo více prodávat. Netrvalo dlouho a potkali jsme dalšího, tentokrát dospělého se šedou britkou.
O víkendu je ve městě noční market, který známe už z jiných měst, kde je ale často i v týdnu. Tady byl teda obrovský, zabralo to několik dlouhých ulic a opět to bylo dělené na část jídelní, část s oblečením a doplňky a tentokrát i na obrovitánskou část věnovanou TET, kde se prodávalo vše, co je k oslavám potřeba.
Pak už bylo tolik hodin, že jsme se vydali na hotel, abychom se pořádně vyspali, jelikož příští noc bude v letadle.
