Dali jsme si budík na 7. hodinu, abychom byli první na snídani a hned po ní jsme si mohli užít osamocenou hotelovou pláž, ke které vedlo 200 schodů od našeho pokoje. Na pláži byla i káď s bahnem z mrtvého moře, takže jsme se tím pořádně napatlali a pak šli hned vyzkoušet, jak je to s tou slaností a hustotou vody. A je to teda fakt neskutečný pocit. Potopit se v tom opravdu jen tak nedá a automaticky voda vytlačuje tělo do polohy vleže. Chuť vody, a to jak pálila na rtech a vlastně celém obličeji je něco nezapomenutelného. Naštěstí na všech plážích, i těch mimo hotely, jsou sprchy, protože bez toho by se to nedalo vydržet.
Později jsme šli ještě k bazénu, kde jsme si hledali zajímavosti o mrtvém moři. Zjistili jsme například, že hladina mrtvého moře klesá ročně o přibližně 1 metr, a to proto, že přítok z řeky Jordán je o dost menší díky tomu, že se stále více vody využívá k zemědělství. Dále je u Mrtvého moře silnější ozonová vrstva, takže se snižuje pravděpodobnost spálení kůže. V takto slané vodě nic nepřežije, takže kromě nějakých mikroorganismů je to moře opravdu mrtvé a zmínky o mrtvém moři jsou již ve Starém zákoně.
Když jsme se nachytřili, došli jsme si dát sprchu, zabalili si věci a dali jsme se autem k růžovému jezírku, které jsme měli kousek od hotelu a kterých je v okolí Mrtvého moře několik.
Pak jsme se vydali na cestu do Wádí Al Kerak. Po cestě jsme zastavili v jednom městečku, které bylo hodně zemědělské – pěstuje se tu mnoho rostlin, jako banánovníky, rajčata, kukuřice, brambor a dalších. Koupili jsme si chlazenou limonádu a pak zašli pro zeleninu a ovoce. Opět byli všichni extrémně milí a zvědaví na to, odkud jsme, jak se jmenujeme a kam jedeme. Bod na mapě, díky kterému jsme se měli dostat k soutěsce Al Kerak bohužel neexistoval. Když jsme tam přijeli přes poušť, tak nikde nebylo nic a silnice skončila. Takže jsme se zase vraceli po stejné cestě do městečka a pokračovali dál, směrem do města Al Karak, kde jsme měli objednaný hotel.
Vyšplhali jsme z 420 metrů pod hladinou moře do výšky 930 metrů nad hladinou moře, do jednoho z nejzajímavějších historických míst Jordánska. Al Karak je klidné a malé městečko v horách, je hodně autentické, turismus to není úplně přehnaný, místní jsou moc milí. Ubytovali jsme se v hotelu hned vedle hradu (1000 Kč pro oba se snídaní), který je velmi známý a významný, jelikož je to jedna z nejlépe zachovaných křižáckých pevností na Blízkém východě. Byl postaven v 12. století křižáky jako součást obranné linie mezi Jeruzalémem a Aqabou. Strategická poloha na skalním ostrohu s hlubokými údolími po třech stranách z něj dělala téměř nedobytnou pevnost.
Když jsme se ubytovali, vyšli jsme si na oběd do vedlejší restaurace, kde jsme si dali typické jordánské jídlo s názvem Mansaf, arabský salát a čerstvý džus z granátového jablka. Na odpoledne bylo v plánu nechat opravit prasklé kolo, abychom měli pro všechny případy reservu. Také jsme se snažili najít správnou cestu k Wádí Al Karak, ale nějak jsme neměli štěstí a když jsme přijeli na místo, zjistili jsme, že bychom museli z obrovského kopce po serpentinách “někam” pěšky, abychom se dostali k soutěsce. Protože se tady stmívá okolo 6. neměli jsme už dostatek času na to, abychom se na výlet vydali. Sedli jsme tedy zase do auta a jeli zpět, nejprve jsme se podívali na místní hřbitov, který nás zaujal a pak jsme zaparkovali u hotelu a šli omrknout hrad, ze kterého jsou krásné výhledy po Karaku a okolních horách.
A protože nakonec zbylo ještě mnoho času do setmění, tak jsme se šli podívat po městě, kde jsou tradiční arabské restaurace a obchůdky. Koupili jsme si místní šátky na hlavu, které jsme se naučili vázat a byli jsme pozváni od jednoho krejčího a jeho syna na čaj. Jordánci jsou neskutečně pohostinní a tím, že Vás pozvou na čaj, tak Vás přijímají mezi sebe. Nic za to nechtějí, je to jejich národní zvyk a nátura. Dali jsme si tedy čerstvě uvařený černý čaj, povídali jsme si s nimi o rodině a životě tady a u nás. Byli oba opět velmi milí a když mladík nevěděl něco anglicky, hned to zadal do překladače.
Abychom si užili i tady západ slunce, šli jsme k nám do hotelu, dali jsme si pivo a užívali si krásný výhled do údolí. To jsme ještě nevěděli, že nám napálí cenu 240 Kč za jedno. No, poučení zní – nejprve se zeptat na cenu, pak teprve objednávat. Protože jsme chtěli večeři s trochu autentičtějším zážitkem, než je hotel, tak jsme vyšli na náměstí, kde jsme si sedli k moc pěkné restauraci, dali si jehněčí mleté špízy, zeleninu a čaj. Dostali jsme ještě zdarma místní speciální kávu, což je klasický turek s kardamomem (velice zajímavé chuťově). U toho jsme poslouchali svolávání na modlení do mešity a pozorovali děti, jak hrají fotbal uprostřed náměstí.
Sice nám nevyšla procházka po soutěsce, ale i tak jsme si i tenhle den užili na maximum.
