Konečně je to zase tady a my jsme vyrazili se sbalenými věcmi vstříc novým zážitkům. Tentokrát jsme se rozhodli pro Jordánsko, a to z několika důvodů. Jedním z nich je, že mi v těhotenství doktor zakázal cestovat někam daleko, kvůli dlouhým letům. Druhým z nich je období listopadu, ve kterém moc evropských destinací moc tepla neposkytuje, i když něco by se našlo. A třetím důvodem je, že Jordánsko je prostě boží destinace, kterou jsme chtěli objevit.
Koupili jsme si letenky s odbaveným zavazadlem z Vídně (za 5 000 Kč celkem), což nám trochu zkomplikovalo celou cestu, jelikož jsme neměli standardní pohodu v podobě odletu z Prahy, kde jsme za chvíli. Koupili jsme k tomu tedy ještě jízdenky na Flixbus a 5.11.2025 jsme se vydali ve 21:30 na cestu směr Vídeň.
Cesta utekla, napůl jsme ji prospali a když jsme ve 2:00 ráno dorazili na letiště ve Vídni, zjistili jsme, že veškeré sedačky jsou plné, tak jsme si, po vzoru mnohých dalších cestujících, ustlali na zemi v letištní hale a pospávali u seriálu. Před letem jsme si dali rychlou snídani a v 6:30 už jsme popojížděli v letadle směrem na odletovou ranvej. Let alespoň mě utekl jako voda, protože jen co jsme si sedli, hned jsem usnula a probudila se až chvíli před přistáním. Celý let trvá jen 3:20, což je úplně super a během této chviličky se člověk ocitne v úplně jiném světe, než na jaký je zvyklý.
Po přistání jsme si zařídili hned na letišti mobilní data – 50 Gb za 1000 Kč každý a čekali na svozového řidiče, co nás vezl do nedaleké půjčovny aut, kde jsme si přes Booking.com objednali našeho čtyřkolového kamaráda na dalších 12 dní. Naše první metry v našem Suzuki směřovaly k čerpací stanici a bankomatu, a to bylo nejchytřejší rozhodnutí, jelikož…. po necelých 20 km jsme píchli přední pravou pneumatiku, ale k tomu až za chvíli.
Protože jsme celý den nejedli, zastavili jsme v jednom maličkém městečku, kde jsme si koupili nějaké ovoce, balík vody, sušenky a přes silnici jsme si dali něco v tortille. Vlastně ani nevíme co to bylo, protože jsme jen řekli – dej nám to nejlepší, co máš. No, jestli to bylo nejlepší, to nevíme, ale špatné to nebylo. Klasicky jsem potřebovala na toaletu a vždy si říkám, že jestli se člověk cestováním něco naučí, tak je to “dojít si prostě kdekoli”. Pán u “kebabu” toaletu neměl, tak mě poslal ke kolegovi, co měl obchod, kde jsem nepochopila, co prodává, ale bylo to taky nějaké jídlo a ten mě na tvůj vlastní záchod pustil. Rozhodně to byl zase kousek do mé sbírky 🙂
Když jsme se vraceli k autu, skočili jsme do něj a vydali se směrem na horu Nebo, která je známá především jako místo, odkud Mojžíš spatřil zaslíbenou zemi, a také jako místo jeho posledního odpočinku. Dnes je křesťanským poutním místem, kde se nachází památník s kovovým křížem obtočeným hadem a zbytky byzantského chrámu s krásnými mozaikami.
Jenže po pár sekundách si Lukáš všiml, že auto se chová divně, tak jsme zastavili na krajnici a viděli úplně prázdné kolo. Během chviličky přiskočili dva místní kluci s kompresorem a snažili se ho dofouknout, jenže to díky zaraženému hřebíku nešlo. Jeden z nich sedl do auta a řekl, ať jedeme za ním do servisu. Během 2 minu jsme byli u servisu, kde vše vysvětlil staršímu pánovi, který tam měl synka nebo vnuka, to se špatně poznává. Ti se na nic neptali a hned hřebík vyndali, opravili díru, nafoukli… a v tu chvíli zjistili, že je tam díra další, na kterou už ale zřejmě neměli vybavení, takže vyházeli k kufru věci, vyměnili pneumatiku za rezervní kolo, ať si to necháme opravit někde jinde. Všichni byli úplně zlatí a milí. 
Jeli jsme tedy dál směrem do našeho hotelu O Beach hotel & Resort, kde jsme si přes Booking zamluvili dvě noci se snídaní za 4 000 Kč. Hotel je na útesu nad soukromou pláží mrtvého moře. Pokoj je obrovský, s terasou v krásném a čistém resortu, který se dále rozšiřuje. Chvíli jsme si odpočinuli, podívali se na pláži na západ slunce, poleželi u bazénu a pak si dali skvělou večeři v podobě jordánských mezze (výběr z několika předkrmů) a místní pivo s názvem Petra.
Protože jsme předchozí noc vůbec nespali, tak jsme odpadli velice brzy.
