Pouť do Santiaga jsme měli v seznamu přání oba už dlouho a byl to jeden z našich snů. Naplánovali jsme si tenhle výlet před 7 měsíci a slibovali jsme si, jak budeme trénovat dlouhé výšlapy, hodně sportovat.. klasika. Plány jsou plány a nemají s realitou občas moc společného. Buď není čas, nebo jsou aktuálně jiné aktivity a povinnosti. Ani jsme nemrkli a nastal den odletu.
Zabalili jsme to nejnutnější a opravdu si lámali hlavu s tím, co vše je nutné s sebou mít a co jsou zbytečnosti. Nechtěli jsme brát velká zavazadla a pak je stovky kilometrů tahat na zádech. Oba jsme se tedy zvládli zabalit do příručních zavazadel, která se v letadle dají dát pod sedačku. Počasí dle předpovědi není úplně dobře objednané a klasický je v Portugalsku v tomhle období spíše slunečno, teplo a málo deště. Nám předpověď ukazuje v průměru kolem 15 stupňů a častý vydatný déšť. Ale co už, data na letenkách a dovolená v práci se mění dost těžko.
Hned první zábavná situace, kterou si tu rádi odložíme, nastala v Praze na letišti, kdy hodně lidí hřeší na tom, že se málokdy řeší skutečná velikost zavazadel “pod sedačku”. Kdyz jsme přišli na gate, tak tam stála slečna, která se rozhodla tohle tvrzení zvrátit, takže s měřilo vše. Lukáš by nikdy neprošel bez placení, jelikož jeho batoh je o něco větší než je povoleno. Když jsme přišli na řadu, tak jsem ho radši zastoupila, aby ho paní neviděla. A prošlo to. Místo něho si vybrala mě, ale s tím jsme byli v pohodě, protože můj batůžek je jeden z těch menších. Změřili jsme ho a šla jsem dál, pobavilo nás ale, že zde bylo hodně lidí, kteří měli zavazadla úplně narvaná k prasknutí, někoho tedy hned kasírovala o 60 euro (cca). Někdo se nedal, rozepl batoh s oblékl se do všeho, co v něm bylo navíc, pak teprve dal batoh ke změření a prošel. Je to úplně nesmyslně nastavené, když pak lidi jsou přes kontrolu a okolo krku mají ručník, tepláky, mikiny a na sobě čtyři trička, jen aby prošli bez placení.
Let utekl jako voda a ocitli jsme se na letišti v Portu, kde bylo rázem o hodinu víc a my jsme věděli, že od prvních “Camino” kroků nás dělí jen pár hodin. Kdyz jsme vystoupili z letadla, překvapilo nás, že jsme uprostřed “parkoviště” pro letadla, ale nikde není autobus, co nás odveze k hale. Místo toho se všichni vydali přes letiště pěšky pár stovek metrů.
Ubytování jsme měli 500 metrů od letiště, takže jsme tam byli během chvíle, dali si slavnostní první portugalské pivo s názvem Super Bock a šli okamžitě spát. Poslední soukromý pokoj a poslední pořádná a velká postel.
Zábava začíná 🙂
